Ubývá míst, kam chodívala pro vodu….. Známou písní od skupiny Hradišťan můžeme začít malé rozjímání na horké téma : sucho v českých zemích. Příčiny sucha jsou mnohé. Od diskutovaných změn klimatu přes neschopnost krajiny zadržet vodu až k „obyčejné“ neúctě k vodě. O příčinách globálního oteplování se všeobecně často hovoří. Zaměříme se proto na dva poslední zmiňované problémy. Proč krajina není schopná zadržovat vodu?
My lidé máme rádi jednoduchost, přesné a jasné uspořádání. Budujeme rovné a přehledné cesty, abychom se co nejrychleji mohli přesunovat. Vystavěli jsme za poslední desetiletí spoustu obchodních center s velkými betonovoasfaltovými parkovišti, stavíme průmyslové haly a velkosklady na úkor zemědělské půdy. Mezi roky 2000 až 2006 se v Čechách zastavěla krajina, jejíž rozloha zabere 36 tisíc fotbalových hřišť. Ročně u nás zmizí 50 kilometrů čtverečních zelené plochy. Jestli tento trend bude pokračovat, bude v roce 2040 podíl zastavěné plochy k nefragmentované krajině 50 na 50.
V letním vedru, kdy slunce sálá,naměříme na betonovém či asfaltovém povrchu o několik stupňů Celsia více, než na zatravněné ploše. Vzduch se žárem jen tetelí, teplo stoupá vzhůru a v lepším případě přijde prudká letní bouře s deštěm. Prudký liják však beton ani asfalt nevsákne. Dokonce i vyprahlý trávník nebo pole s ním má problém. Voda po takovém povrchu rychle uteče směrem dolů a vezme s sebou navíc část úrodné hlíny. Nejlépe takový nečas zachytí les. Ještě ve středověku bylo naše území pokryté lesy. Spousta míst, kde bylo v pravé poledne jen přítmí, neprostupné houštiny… Lidé žili v malých osadách v blízkosti řek a stezek.
Rozšířila se města
Za Karla IV.se časy začaly měnit. Zakládala a rozšiřovala se města, zpevňovaly se cesty a věk stromů začal ustupovat věku lidí. Dnes už málokde narazíme na starý strom, který by Otce vlasti pamatoval. Staří velikáni v našem okolí se dají spočítat na prstech jedné ruky a přitom se stáří dubu za příznivých podmínek odhaduje na 1000 let. Křehká lípa je na tom kupodivu s dlouhověkostí o něco lépe. I dutá může prosperovat třeba 1200 let.
Lesní porosty jsou mistry na zadržování vody. Celý systém lesa je speciálně uzpůsobený na shromažďování vláhy. Vysoké stromy skýtají stín a jejich kořeny spolu s kořeny keřů a bylin vytahují vodu ze země. Lesní půda je nahoře pokrytá mechy a zespoda protkaná podhoubím. Pokud dlouho prší, les spolehlivě vláhu udrží, nasákne jako houba a nadlouho se stává zásobárnou vody pro okolní krajinu.
Velký význam v tomto ohledu mají také parky, háje a lesíky, jezera a rybníky, potoky a strouhy lemované vegetací, meze kolem polí. Nejen, že zadržují vodu a brání půdní erozi, ale jsou i útočištěm pro hmyz, ptáky a další živočichy. Dnes už víme, že rozorávání mezí a spojování drobných políček do velkých lánů byla veliká chyba. Mimo jiné došlo k odlidštění a odcizení vztahu mezi člověkem a zemí. Na pole vyjíždějí větší a silnější stroje. Vystoupí někdy řidič zemědělec z kabiny traktoru, stoupne si nohama na zemi, která ho živí, dotkne se jí? Pocítí něco jako vděčnost?
Pěstování monokultur by také už mělo být minulostí. Vezměme si za příklad rozsáhlý smrkový porost. Opadané jehličí způsobuje kyselost půdy, kromě mechových polštářků tam neroste nic, proto tu nenajdeme ani zvířata, která nemají možnost úkrytu. Díky plochému kořenovému systému takový umělý les neodolá vichřici – najdeme hodně polomů a vyvrácených stromů. Nakonec si příroda poradí po svém. Přemnoží se kůrovec… Podobně je to s velkými lány monokulturních plodin. Prosperují jen za použití chemických prostředků proti chorobám (houbovým a plísňovým), proti hmyzím škůdcům a proti pleveli. Tyto chemikálie ale škodí také užitečnému hmyzu, drobným živočichům, ptactvu a v neposlední řadě vodě, která to všechno spláchne.
Chybí listnaté stromy
V tomto ohledu jsou problémem také golfová nebo fotbalová hřiště, která spolknou neuvěřitelné množství chemie a vody. Také vám tak chybí ovocné i jiné listnaté stromy, které dříve lemovaly každou silničku? Krásně dokreslovaly krajinu, snižovaly prašnost a hlučnost, čistily vzduch.V létě ochlazovaly, v zimě hřály okolí. Dnes už na jejich výsadbu nejsou peníze, a tak dožívají poslední torza špendlíků, švestek a jabloní. Zestárlá stromořadí u cest bývají problémem. Na jejich údržbu je obtížné sehnat finance, a čím jsou stromy starší, tím je údržba náročnější.
Chránit každé zbývající zelené místo však stojí za všechnu vynaloženou námahu. Africká Sahara byla kdysi zelená a nyní se rok od roku neúprosně rozšiřuje. Stav, kdy krajina už není schopná sebeobnovy a vysychá, se nazývá desertifikace. Vzniká mizením zelených ploch, což má za následek vysychání pramenů a potoků, mizení rostlin a živočichů vázaných na vodu. Tím mizí potrava a možnost úkrytu pro větší zvířata… Příroda nás neupozorní výstražnou tabulí : Pozor! Zánik této lokality může mít vážné následky! Biotopy odcházejí tiše…
Pan Kverek, ornitolog a milovník přírody, na besedě vyprávěl, že k jedné vyčištěné studánce na kněžmostsku dal kovaný hrnek a ceduli, na které byl nápis : Zaplaťme každý svou úctou k vodě. Hrníček byl pryč hned a cedule brzy následovala. Přesto cítím, že povědomí národa o důležitosti pramenů a vody obecně roste. Dokonce existuje „Národní registr pramenů a studánek“ na internetu. Po vzoru krásné hudební kantáty od B.Martinů na námět M.Bureše „ Otvírání studánek“ chodí děti z bousovské školky otevírat a zavírat Hraběnčinu studánku do Vlčího Pole.
Kromě toho, že Česká Republika je srdcem Evropy, je také střechou Evropy. To znamená, že skoro žádná voda k nám nepřitéká a jsme tak zcela odkázáni na dešťové srážky. Co si naše zem není schopná zadržet, to nemáme. Například v roce 2010 srážky činily 68 692 milionů metrů krychlových vody. Do Česka v tom roce přiteklo 781 a řekami odteklo 22 649 milionů metrů krychlových vody. Proto se musíme naučit s vodou zacházet. Vážit si jí a šetřit. Kniha „Muž, který sázel stromy“ je skutečným příběhem člověka, který vrátil osobitým způsobem krajině vodu. Stojí za přečtení.
Japonský vědec Masaru Emoto zkoumal makrofotografie vody. Zjistil, že voda reaguje na myšlenky a slova. Při pokusech vystavili vodu heavy metallové hudbě, jiné vodě pouštěli Mozarta. Při porovnání výsledných fotografií bylo zjištěno, že voda ovlivněná Mozartem vytvořila krásné útvary podobné sněhovým vločkám či vybroušeným diamantům. Další pokusy spočívaly v tom, že jedné vodě se nadávalo a k jiné vodě se vysílaly myšlenky lásky, radosti, vděku. Podobné experimenty probíhaly s živými rostlinami. Jedna skupina byla zalévána vodou ovlivňovanou negacemi. V tomto případě rostliny neprosperovaly, vadly a schnuly. Druhá skupina rostlin měla zálivku s pozitivně ovlivňovanou vodou. Tyto prospívaly velmi dobře. I naše těla jsou z větší části tvořena vodou. To, jak cítíme a myslíme, určuje kvalitu naší „vnitřní vody“.
Začít u sebe!
Vím, že pokud chci změnit svět, musím začít u sebe. A mohu začít od malých věcí. Třeba víc šetřit papírem. Na 1 kg papíru padne 300 litrů vody! Nebo pivo si dopřát jen občas a náležitě si ho vychutnat. Na 1 litr piva v pivovaře spotřebují 25 litrů vody. Budu-li uvažovat ještě dál, mohu připadnout na myšlenku, že splachování exkrementů pitnou vodou je veliké plýtvání. Někdo to řeší tak, že splachuje vodou užitkovou. Před stavbou nového rodinného domu by šlo myslet na to, že by se ke splachování toalety používala voda, co odtéká po koupání či sprchování. Můžeme popřemýšlet také o velikosti WC nádržek. Nesplachovat 2 dcl urinální tekutiny šesti litry, ale třeba jen třemi litry vody.
Nebo rovnou přistoupit na jednoduchou a převratnou myšlenku Jaroslava Duška, a sice, že evropanův exkrement patří do země. Existují nízkoenergetické a ekologické domy, kde už léta s úspěchem a bez zápachu používají pilinové záchody. Ekologických toalet je velmi mnoho a fungují na různých principech. Pro zalévání zahrad by bylo zajímavé vybudovat malé nádrže na efektivní jímání i malého množství dešťové vody. Poslední dobou přemýšlímo tom, co je k vodě šetrnější – jestli používat myčku (elektřina, soli, tablety či gely, leštidla) anebo umýt nádobí v ruce pouze se saponátem s rizikem, že spotřeba vody bude o něco vyšší než v myčce?
Na závěr bych se chtěla zmínit o tom nejdůležitějším – o úctě k vodě. Pojďme si, prosím, více vážit všeho, co z přírody pochází, a bez čeho se náš život neobejde… Každým nádechem si beru vzduch, každým výdechem dávám dál… Ten neustálý koloběh dávání a braní by měl ve všem naplňovat rovnováhu. Přijde mi, že dnešní uspořádání světa posouvá skutečné hodnoty. Když zaseji na jaře na zahrádce fazolky, když zasadím brambory nebo jahody – pečlivě hlídám, aby mi rostlinky mráz nespálil, zalévám, okopávám. Pak hrdě sklízím úrodu a myslím na verše Františka Hrubína, které si před obědem nahlas děti říkají v jedné waldorfské školce:
Všechno, co roste ze země,
voní a chutná příjemně.
Sluníčko s deštěm den co den
rostlinky vytahují ven.
Děkujem ti, země milá,
žes to zrnko v sobě skryla.
Děkujem ti, sluníčko,
žes uzrálo zrníčko…
O co všechno je ochuzen člověk, který si v supermarketu koupí fazolové lusky z Holandska, brambory z Egypta nebo jahody z Maroka… Připadá mi, že my lidé si stále jen bereme, dokud to jde – ale přírodě nic nevracíme. Dobývání přírodního bohatství, dokud země dává, znečišťování vzduchu, půdy, vody nejen v malém, ale i ve velkém průmyslovou výrobou…
Když se pak příroda snaží o obnovení rovnováhy sebeočistnými procesy (zemětřesení, výbuchy sopek, bouře a záplavy), stojíme nechápavě a vymýšlíme, jak proti tomu bojovat. S přírodou nelze bojovat. Přírodu lze jen poznat a spolupracovat s ní. Pokorně a vděčně. Že to ještě jde. Že má s námi matka Země ještě trpělivost.
Autor: Pavla Bartková, článek vyšel v roce 2015 v regionálních listech Bousovák
