Bylo – nebylo. Do roku 1991 nebylo v Čechách známo jediné místo výskytu křižáka pruhovaného – pavouka dnes zřejmě nejpopulárnějšího a nejznámějšího. A také jednoho z nejhojnějších. Až do uvedeného roku u nás nežil. Což platilo i pro celé území dnešní ČR. Výjimkou byl jediný nález, zaznamenaný někdy ve 40. letech minulého století kdesi na jižní Moravě. A od té doby – nic. Kolem nás žil všude: na Slovensku, v Polsku, hojně v Německu, Rakousku..
Jen české kotlině se kdoví proč vyhýbal. Bedlivé oči našich zoologů by tak nápadného tvora nepřehlédly. A tak jsme tvrdili, že křižák pruhovaný žije u nás (tj. v Československu) jen na Slovensku. Ale – nebyla to tak úplně pravda. Bylo tu totiž jedno tajemné místo, kam až do roku 1991 byl vstup přísně zakázán. Očeň opásno. Tím místem byl – vojenský prostor Mladá, území mezi Benátkami nad Jizerou a Milovicemi. Tam žádný výzkumník nesměl, jinak – pif paf puf. A bylo to právě před třiceti lety, památného 16. září 1991, kdy se do už uvolněného prostoru vypravil entomolog dr. Jiří Vávra, který zde nalezl prvního „pruháče“. Hned nato jsem odjel prozkoumat prostor z benátecké strany, na Benátecký vrch. Pavouků tu byly tisíce! Ty dny tu zrovna probíhal bezpečnostní průzkum území. Hledači min šli v řadě s detektory, kterými strhávali sítě křižáků, já za nimi kráčel v uctivé vzdálenosti a pozoroval vyplašené pavouky, kteří mi lezli po nohách a někteří se mi vyšplhali až ke krku. Veselé to bylo…
V dalších dnech jsem začal pátrat po pavoukovi také mimo vojenský prostor. Navštívil jsem podobné biotopy, tedy travnatá nezastíněná místa kolem Benátek, Kochánek, zapátral i na loukách kolem Dražic a Brodců. Nic. Rok na to další překvapení: pavouci na jmenovaných místech byli! A objevili se i na dalších. Díky kampani v odborných časopisech mi po další rok chodily desítky oznámení o výskytu z nejrůznějších míst Čech. Pruháč byl najednou všude… A dostával jsem i otázky typu: proč najednou ta invaze? Upřímně jsem odpovídal, že nevím. Nevím, proč se tisíce pavouků zdržovaly zřejmě celá léta jen ve vojenském prostoru, aniž by ho opustily. Proč se pavouci rozhodli prostor opustit právě po odchodu dočasných vojsk? Nevím…
Křižák pruhovaný je vůbec exot. Nestačí mu obyčejná křižáččí síť, ještě si do ní vplétá silná vlákna, tvořící klikatý svislý pás, zvaný stabilimentum. Sameček je mnohem menší než jeho partnerka, často se stane její kořistí. Nebo vyvázne, ale je obvykle pochroumaný, chybí mu třeba polovina počtu nohou. Setkání se samci v přírodě je proto dost vzácné. Pro mláďata tkají samice velmi složité pouzdro, mnohovrstevný hnědavý kokon tvaru soudku nebo džbánku. Na pozorování života těchto úžasných pavouků, jejichž zbarvení připomíná vosu, je doba právě v tomto čase, koncem léta.
Epilog. Právě teď mě napadlo, že křižák pruhovaný má vlastně pomník. Obrovský, přesně v místech, kde jsem ty tisíce vyplašených pavouků před 30 lety pozoroval. Je to „benátecký Matterhorn“, kopec vzniklý navršenou obří skládkou, který pronikavě změnil reliéf krajiny východně od Benátek.
Na dobu před 30 lety zavzpmínal Tonda Kůrka, ČSOP Klenice.
