Západně od Nové Vsi u Bakova n. J. se stékají potok Rokytka s říčkou Bělá. Před svým soutokem protékají vlhkým a zastíněným údolím, které bylo cílem čtrnácti účastníků exkurze ZO ČSOP Klenice, konané v sobotu 1. srpna za mimořádně krásného počasí. Konečně jsme protrhli smůlu a vybrali si nádherný letní slunečný den bez jediného mráčku. A zvolili jsme i správný čas. Už od cesty, vedoucí do nitra údolí, zářily na slatinné louce mezi rákosím stovky zlatožlutých hroznovitě uspořádaných úborů popelivky sibiřské (Ligularia sibirica), podivuhodné byliny dosahující až dva metry výšky.
Podle zákona i podle Červeného seznamu kriticky ohrožený druh! Je svědkem a pozůstatkem (reliktem) z období, zvaném preboreál, které následovalo po konci ledové doby. Jedná se o cenný doklad vývoje naší přírody. Údolí, které se stalo útočištěm, tedy refugiem popelivky, bylo jako chráněné území vyhlášeno už v roce 1949 na ploše 3,45 ha, v roce 2010 pak přehlášeno za národní přírodní památku na mnohem větší rozloze – 24 ha.
Po krátkém povídání o významu a historii NPP Rečkov se účastníci seznámili na snímcích i s dalšími zajímavými a cennými druhy žijícími na zdejších mokřadech: tolijí bahenní, rosnatkou okrouhlolistou, prstnatcem májovým, kruštíkem bahenním. A také s některými zajímavými druhy živočichů, např. s velkým pavoukem lovčíkem vodním, slíďákem tečkovaným, jarní babočkou síťkovanou nebo kovově modře zbarveným motýlem batolcem, který tu pravidelně létá v červnu. A také s vrkočem bažinným (Vertigo moulissiana). Titěrný plž o velikosti 2 mm je zde nejcennějším zástupcem živočišné říše, neboť je podobně jako popelivka reliktem z preboreálu.
Došlo i na veselé historky z historie výzkumu. Na přelomu 70.– 80. let zde výzkumníci při zkoumání složení vrstev vyhrabali docela hlubokou jámu. A jaksi ji zapomněli znovu zaházet. A v roce 1980 do ní při jiném výzkumu zapadl jeden zoolog. Návštěvník procházející Rečkovem cítí ve vzduchu nektar, omamné vůně květů a máty. A netuší, že vonný povrch pod sebou skrývá odporně páchnoucí břečku. Nebohý zoolog se sice z jámy vyhrabal, jeho odor by mu ovšem záviděl i tchoř. A co zbývalo nebohému vědátorovi? Do vlaku si netroufl, přes vesnice nemohl, psi by ho sežrali. Tak domů pěšky oklikou asi 14 km přes hory a lesy… V roce 1981 ve výzkumu pokračoval. Na témže místě. Ano – uhodli jste. Přes veškerou opatrnost – hup ! – a byl v jámě znovu. Tak nezbývalo, než opět 14 km, cestou necestou. No, stezku jsem měl od loňska už vyšlapanou.
Pokračovali jsme dále kolem Rokytky. V ranním chladném stínu byla cesta příjemná. Slatinné louky jsme nechali za sebou, dále potok lemuje už jen mokřadní olšina. A hodně zrádná! V ní nemusí nikdo vykopat jámu bližnímu svému, olšina ji připraví sama. A je tu druhá veselá historka. Když do takového zrádného bahna zapadnete jednou nohou až po pupek, položí vás pěkně na bok. A oběť je ráda, když nohu z té hnusné břečky vytáhne. Ovšem bez holínky. Tu jsem nakonec šťastně vytáhl ručně. Co se svršky obalenými smrdutým bahnem? Rozložil jsem je k usušení u cesty na příjemném říjnovém slunci. Takový malý striptýz. No – oproti očekávání tu jela jedna paní na kole.
V průzračné a dokonale čisté vodě potoka jsme pozorovali vodní rostliny se svěže zelenými listy – řeřišnici, potočník a potočnici, zastavili se u několika tabulí zdejší naučné stezky a u obrázků křížové cesty. Po odpočinku u proslulého klokočského pramene pod kaplí sv. Stapina (ochutnání léčivé vody povinné) jsme se vrátili zpět a ještě pokračovali směrem k Nové Vsi. To už část údolí byla osvětlena sluncem, což probudilo motýly. Co do počtu bezkonkurenčně vedli perleťovci stříbropásci. Těm tu nejvíce chutná nektar pcháče zelinného. Nepohrdnou ani sadcem konopáčem a vezmou i nektar popelivky. Výčet motýlí čeládky doplnila babočka síťkovaná, admirál a paví oko, žluťásci řešetlákoví, bělásci řepkoví, modrásci… Školou povinní účastníci exkurze si vyzkoušeli lov motýlů sítěmi stylem chyť, prohlédni a pusť. Samosebou – mimo chráněné území.
Právě tyto dny jsou pro návštěvu Rečkova nejvhodnější. Kdo chce vidět kvést naši květinu z nejvzácnějších, neváhejte. Popelivce dávám ještě tak týden. Pak odkvete a zbude jen chmýří. A až v němém úžasu stanete na okraji slatinné loučky při pohledu na zlatožlutá květenství této velevzácné rostliny, vzpomeňte na brigádníky z naší ZO ČSOP Klenice, ale i z jiných organizací, kteří louky kosí, hrabou a zbavují náletů olšin. Bez této náročné práce by popelivka nepřežila.
Autor: Tonda Kůrka
Foto: A. Kůrka. I. Pavlásková
