Že můry přilétají na světlo, to je fakt známý od nepaměti. Proč to dělají, je dodnes předmětem vědeckých dohadů a odvážných hypotéz. Můrám jsou hypotézy slovutných vědců šumafuk. Jakmile vidí světlo, úplně zmagoří. Zapomenou na sladký nektar květů, dokonce i na snahu zabezpečit vznik nového potomstva. Přiletí jak divé, krouží zmateně kolem zdroje a pak unaveny usedají poblíž světla. A nejen můry. Na světlo přilétají i někteří brouci, saranče, kobylky, jepice, chrostíci, sršně a další hmyz. A toho využívají entomologové, kteří tak zjišťují na určité lokalitě,
jaké že noční druhy hmyzu tu žijí. Ty jsou přes den schované a aktivní začínají být až po soumraku.
K odhalení jejich výskytu výzkumníkům stačí bílé plátno, silná žárovka a – zdroj energie. Např. elektrocentrála. Naši novou jsme slavnostně vyzkoušeli v úterý 28. června na stepi nad kbelským motokrosem, nedaleko nového maloplošného chráněného území, kterým se stala NPP Mladá. Horký večer slibující tropickou noc, tedy skvělé podmínky pro pozorování nočního života.
Jen ten měsíc … Půlkou visel přímo nad námi. Když svítí měsíc, můry prý nelétají. No – pár hmyzů nedbalo na měsíční vábivý svit a přilétlo raději na naše osvětlené plátno. První se tu usadili komáři, někteří po dobré večeři, kterou jsme jim nechtěně poskytli. Pak černí tesaříci boroví, nějací střevlíci a hrbatý křís jménem ušatka kůrová.
Už za úplné tmy nás objevily i první můry. Přesněji – noční motýli. Z nich mezi „můry“, tedy do čeledi můrovitých (Noctuidae), patří jen někteří. Například osenice. Nebo blýskavka půvabná, nevelká, zato skvostná můra se zbarvením křídel, připomínajícím abstraktní obraz. Naše světlo přilákalo i rudokřídlece půvabného, dalšího z krasavců. Spolu se štíhlým lišejníkovcem patří do rodiny přástevníků, kam náleží i malý zástupce této skupiny nočních motýlů přástevník šťovíkový. Zvědaví na světlo, které na tomto místě ve svém krátkém životě neviděli, byli cípkokřídleci, různorožci a srpokřídleci z čeledi píďalkovitých (Geometridae). Píďalky jsou při lovu na světlo nejčastějšími a obvykle nejhojnějšími návštěvníky. Nadšení u přihlížejících vyvolala nápadná péřovitá tykadla bekyně velkohlavé. Na světlo přilétají jen samci, samice sedí nepohnutě jako buchty na kmenech stromů, obvykle dubů. Samečci je vyhledávají právě pomocí svých pýřitých antén.
O půlnoci nás ještě navštívil drobný tesařík Exocentrus lusitanus, který nemá ani české jméno. Zato má obdivuhodně dlouhá tykadla. A to už vlastně bylo „zítra“. Půlměsíc právě zapadal a úplně při tom zčervenal. Přesně v jednu hodinu z půlnoci jsme vypnuli centrálu, za svitu čelovek vyklepali všechnu havěť sedící na plátně a uložili své jediné lovné zbraně – fotoaparáty. Úlovek – tedy množství snímků – obohatí náš fotoarchív o další zajímavé druhy tajemné noční drobotiny v našem regionu.
Autorem zprávy je Tonda Kůrka.
Fotografie v galerii: Antonín Kůrka a Matouš Vlček
