V sobotu 11. července v 9 hodin ráno se sešlo u první tabule naučné stezky v Horních Stakorách na patnáct statečných účastníků, většinou vyzbrojených různobarevnými deštníky. Exkurzi s tématem poznávání drobných živočichů zahájil za trvalého a nepřetržitého deště Tonda Kůrka. Za radostného šumění deště sdělil účastníkům, že takto exkurze za hmyzáky je zároveň náhradní vycházkou po naučné stezce, která se loni při slavnostním otvírání stezky dne 9. listopadu nekonala z důvodu ohavného deštivého počasí, za jakého se z domu nevyhání ani
psí podvraťák. Poté upozornil na zákeřnosti tohoto kopce, který nejen že před miliony lety při výbuchu zdejší sopky jistě notně pocuchal zdejší krajinu, ale který pravidelně polévá deštěm účastníky našich exkurzí, jednu výpravu před lety vyhnal ze svých luhů pomocí rojů okřídlených mravenců a před dvěma roky dokonce nasadil proti našim entomologům, snažícím se prozkoumat pomocí světla tajemství zdejší noční fauny, zuřivě útočnou letku sršánů.
Poté, co jsme jednohlasně přejmenovali kopec na „Babu Prokletou“, jsme se odebrali po naučné stezce vzhůru po louce a třešňovém sadu k lesu. Na louce nás ovšem mile překvapili motýli. V dešti seděli na trávě jako přibití, síťky nebylo třeba, mohli jsme je brát do ruky: okáče bojínkového, drobného běláska hrachorového, pestrou, ale jedovatou vřetenušku. Našli jsme i její housenku. Na květech jsme objevili i několik brouků, které hbitě určil entomolog Mirek Zúber, např. vrbaře hladkého, zlatohlávka tmavého, červené dlouhoústce, páteříčky nebo brouky s podivným jménem stehenáči. Překvapilo nás i množství pavoučích sítí upředených v trávě, za sucha téměř nezřetelných, teď zviditelněných kapkami dešťové vody, Vida, k čemu je déšť na takové exkurzi dobrý! Stále za deště jsme dorazili do lesa, kde jak známo prší dvakrát. Vlhké počasí vyhnalo ze země plodnice hub, takže exkurzi za hmyzáky zpestřil výkladem o místních houbách mykolog Standa Tutka. Matouš Vlček našel parádní pravý hřib, leč notně červivý. Konec konců, houboví červi jsou larvy mušek bedlobytek a do naší hmyzí exkurze právem patřily.
Prošli jsme kolem skal Dědka, prohlédli si obydlí skřítka Nefelínka (měl opět vzorně ustláno), poté vystoupali na nejvyšší vrchol Baby a prosmýkli se tzv. kráterem, Protože konečně přestalo pršet, učinili jsme pod skálou krátkou odpočinkovou přestávku, kde účastníci vyslechli stručnou přednášku na téma „Zoologická statistika“, Dozvěděli se například, že nejdelším živočichem na světě není obratlovec plejtvák obrovský, dosahující až 30 metrů délky, ale bezobratlý mořský tvor, patřící tedy mezi „žoužel. Dosahuje délky až 50 m a jmenuje se trubýš.
Odtud už jen z kopce, u tabule zmiňující se o zdejších orchidejích postáli jsme v hlubokém smutku minutu ticha nad tragickým osudem střevíčníku pantoflíčku, který kdysi na Babě nějaký dobrák vyrýpnul ve snaze obohatit školní zahradu v Bakově. V zahradě střevíčník zákonitě uhynul a na Babě vyhynul. Poté jsme naopak v hluboké radosti a úctě postáli nad obnovenou studánkou, v jejíž blízkosti jsme objevili zelenozlatou broučí nádheru – našeho největšího zlatohlávka. Jeho druhové jméno je „skvostný“. Na louce u tůně jsme ještě výčet motýlů doplnili o drobného soumračníka a nezbytného okáče lučního. Bohužel, neviděli jsme jedinou babočku nebo perleťovce. Tito motýli jsou přísně slunomilní a v dešti a pošmourného počasí nevystrčí ani sosák. U poslední tabule upozorňující na obyvatele zdejší tůně jsme exkurzi ukončili. To už za roztrhaných mraků a malého proužku modré oblohy na západě…
