Sucha, povodně, bouře, požáry a další živelné pohromy se staly běžným jevem současné doby. Jsou součástí každodenních zpráv ze všech oblastí planety Země. Jsou tak časté, až se zdá, že nám jaksi zevšedněly. A my jsme přemírou různorodých informací tak nějak otupěli, abychom mohli přežít duševně zdraví.
Rozumově se dá vysvětlit všechno: Vlastně se nic tak hrozného neděje, vždyť i ve starých kronikách se píše, že byly velmi suché roky, ničivé požáry, zemětřesení… Když se na problém s počasím podíváme vědecky, například z hlediska geologie a historie, vidíme, že naše lidská staletí, ba tisíciletí, jsou tím nejmenším úsekem v běhu času planety Země. Rozmary počasí velmi těsně souvisí s lidskou činností. Už to, že se z pravěkého lovce stal zemědělec, začalo ovlivňovat krajinu. Přeměna území na pole a pastviny pokračovala kácením lesů kvůli zvýšené potřebě dřeva: na topení, jako stavební materiál, jako palivo pro hutnictví a později i výrobu páry a elektřiny.
Tím, že lidé v novověku přestoupili k jiným zdrojům energie (ropa, uhlí, plyn), se problém s životním prostředím nezlepšil, naopak, všechno dění se urychlilo. Zdá se, že my lidé potřebujeme stále víc: dolujeme rudu, nerostné suroviny, dokud v zemi jsou, a zdá se, že nám je jedno za jakou cenu (např. těžba uranové rudy pomocí koncentrované kyseliny). Ale zdroje nejsou nekonečné a navíc nestačí našemu rychlému tempu. Třeba hlubinné zdroje vody se v zemi ukládaly sta tisíce let. Teď přijde společnost, která začne vodu stáčet do lahví a prodávat. Tato vzácná voda, která by měla „patřit všem“, je za několik let vyčerpána.
Připadá mi, že my lidé stále jen bereme, ale nevracíme – a tím velmi porušujeme křehkou rovnováhu. Zákon rovnováhy je přitom jedním ze základních zákonů, na kterých je svět založen. Funguje od fyzických záležitostí (dýchání, přijímání potravy a vyprazdňování) až po duševní děje ( za vykonanou práci náleží odměna). Nedivme se tedy, že se příroda snaží narovnat (třeba bouřemi nebo zemětřesením) to, co jsme narušili. Měli bychom se především snažit přírodu pozorovat a tím se naučit, jak s ní spolupracovat. V žádném případě ale s přírodou nelze bojovat…
Co zaseješ, to sklidíš
Naši předkové měli mnohé správně odpozorováno. Velkou moudrost můžeme vidět v lidových rčeních: Kdo seje vítr, sklidí bouři – Co zaseješ, to sklidíš. V praxi to znamená: Když postavíš tepelnou elektrárnu, vyrobíš sice elektřinu, ale zničíš si životní prostředí smogem, kyselými dešti, vyčerpáním ložisek uhlí atd. Když scelíš malá políčka do velkého lánu, vypěstuješ sice víc pšenice, ale narušíš koloběh vody v přírodě, napomůžeš erozi půdy a zajistíš menší pestrost rostlinných a živočišných druhů. Když poletíš na dovolenou letadlem, výrazně si zkrátíš čas a útrapy cestování, ale budeš se také výrazně podílet na devastaci ozonové vrstvy, podpoříš skleníkový efekt a zanecháš silnou uhlíkovou stopu.
Doby, kdy lidstvu stačil jen výměnný obchod, jsou dávno pryč. A málokde ve světě si lidé tak palčivě uvědomují potřebu ochrany životního prostředí nás všech, jako v „západních zemích“. To, co se dělo u nás před 50 lety, se děje dnes ve velkém v Africe, Indii, Číně. Průmyslová výroba se z Evropy přesouvá právě tam, protože dovedou vyrobit zboží za bezkonkurenčně nízké ceny. Za jakou cenu… Kvůli ekonomice je trvale a ve velkém ničeno životní prostředí: voda, vzduch, půda.
Možná si řeknete: Co je mi po tom, co se děje v Indii a jak to můžu já změnit? Všechno souvisí se vším. Subtropické deštné lesy, plíce světa, mizí také kvůli pěstování olejných palem. Palmový olej je součástí většiny potravin a běžné kosmetiky, protože má dobré chuťové vlastnosti, a vlastnosti, které prodlužují trvanlivost výrobků. Já jako zákazník si mohu vybrat, jaké výrobky chci kupovat, jaké výrobce tedy v závěru podpořím.
Vymírání
Nedávno jsem viděla billboard s nápisem: Změň to, co změnit můžeš. Jsme u jednoduché věci: Když chceš změnit svět, začni u sebe. Proto, když si jednou za čas chci pochutnat na smažených brambůrkách, vyberu si české, takové, které jsou smažené na slunečnicovém oleji. Státy, které sousedí s oceánem, se často zbavují odpadu tak, že vyjedou na volné moře a tam prostě odpad zanechají svému osudu. Dříve se tak ukládal třeba radioaktivní odpad. Ani netušíme, jak velké množství (zatím) uzavřených kontejnerů s „časovanou pumou“ na dně oceánů leží… Zbytek odpadu, zvlášť plast, který se nepotopí, přemílají mořské proudy tak dlouho, až z nich je plastová drť. Tou se živí ptáci, ryby… Máte ještě chuť na „mořské plody“?
Co mohu udělat já? Omezit množství mnou používaného plastu (jednorázové nádobí, lahve, brčka, vatové tamponky na plastových tyčkách, mikrotenové sáčky apod.). Třídění odpadu k recyklaci by mělo být samozřejmostí. Počasí u nás, ve střední Evropě se mění. Není to jen tím, že se historicky střídají teplá a chladnější období. Globální oteplování je skutečnost. Jasně nám to ukazuje příroda nejen výkyvy počasí, ale tím, jak některé rostlinné a živočišné druhy ubývají a jiné se expanzně šíří.
Třeba hrdlička zahradní se k nám rozšířila z Turecka už kolem roku 1950, přičemž její původní vlastí je Indie a Čína. Do tehdejší doby naši pradědečkové mohli slyšet jen cukrování hrdličky divoké (…hrdliččin zval ku lásce hlas…jak líčí K. H. Mácha v Máji), která zůstává tažným druhem. Někteří ptáci zkouší neriskovat nebezpečí a raději zůstanou přes zimu (někteří jedinci čápa bílého), jiní už nelétají až za moře, ale jen o něco málo jižněji (špačci, Itálie). Některé druhy postupují naopak z jihu směrem k severu, a tak u nás mírnou zimu přečká bez problémů třeba teplomilný pavouk křižák pruhovaný nebo různé druhy vos. Týká se to i větších živočichů, například šakal obecný trvale žije v nedalekých Milovicích. Rostliny mají menší schopnost pohybu, než živočichové. I kdyby byly lidmi přestěhovány ze suchých a horkých oblastí na sever, v řadě případů by je nešlo zachránit (jiné půdní a světelné podmínky, absence speciálních druhů opylovačů atp.).
Proto tiše dochází k vymírání mnoha druhů rostlin, a jsou to ztráty nenahraditelné, protože každá rostlina je nějakým způsobem užitečná (ať už jako léčivka nebo jako zdroj potravy). Člověk není majitelem planety Země, ale pouhým hostem, kterému byla propůjčena k užívání. Péče o ni je pomyslnou štafetou, kterou jsme převzali od svých předků a jednou ji předáme našim dětem. Každý jeden z nás přispívá, ať chce nebo nechce, k úrovni jejího stavu. A každý z nás má zodpovědnost za svůj díl.
Autor: Pavla Bartková, článek vyšel v regionálním zpravodaji Bousovák v únoru 2019
